OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S nu-metalovými, hard-corovými a metal crossoverovými skupinami jako by se u nás poslední dobou roztrhl pytel. Zdá se mi, že trh s tímto žánrem začíná být pomalu ale jistě přesycen uskupeními, jejichž tvorba ztrácí někdy i více jak pět let na materiál svých zaoceánských vzorů. Kapely, které se snaží hrát rádoby moderní fůzi metalu, rocku a HC, se rodí jako houby po dešti a jednou z nich jsou i FEYE, pocházející z Velké Bíteše. V tomto případě žánrové mantinely, které definují tvorbu FEYE, tvoří nestoři nu-metalu KORN a poněkud méně skupiny profilující se podobně jako například ADEMA. Touha po tom mít podobný zvuk jako prvně jmenovaná veličina je zřejmá, ať už v nazvučení fieldovské baskytary nebo ve vokálu. Bohužel se zvuk i přes viditelnou snahu neosvobozuje od typicky českých atributů a celek zní poněkud suše a ploše. Co příjemně překvapí, jsou melodické vokály, které u podobných crossoverů bývají dosti katastrofální, zde mi sedí mnohem více než řvaní, sekané deklamace nebo šeptání, které občas zavání určitou křečovitostí – klidně bych snesl melodického zpěvu více, neboť se v této poloze zpěvák Carloss poslouchá celkem dobře a zajímalo by mne, kolik by toho Carloss dokázal vyzpívat. Nejen ve třetí skladbě „PAP (People Against Politics)“ je sice slyšet v hlase určité kolísání, nicméně jsem přesvědčen, že s odborným vedením by šly tyto nedostatky odstranit a posléze ze zpěvu vyždímat daleko víc.
Skladby by rozhodně snesly ještě poněkud proaranžovat, pohrát si se zvukem a vše dokořenit studiovou prací. Podobných libůstek jako je nahallovaný řev v „Let Everyone Die“ by CD jistě sneslo více. Jedním z největších nešvarů proma je fakt, že na něm nenaleznete nic, co byste již před pěti lety neslyšeli od jiných skupin. Chybí mi osobitost, odpoutání se od svých hudebních hrdinů. Některé pasáže zní poněkud klišovitě, hlavně pak úvod alba, ve kterém mi počáteční odpočítávání celkem dost kazí dojem z první skladby. Najdou se tu i nějaké dynamické nešvary, celkovému zvuku by určitě slušela kytara ve více vrstvách, která by měla větší tlak, ale už asi zabíhám do přílišných detailů. Mnohem více bych ale uvítal původní nápady, které by se nevázaly na omšelá klišé.
Další loď plující pod zástavou České republiky po numetalových kolbištích. K vyššímu hodnocení by výrazně přispěl osobitější rukopis ve skladbách, který, jak pevně doufám, si FEYE postupem času vytvoří.
4 / 10
1. War
2. Music Maniac
3. PAP (People Against Politics)
4. Let Everyone Die
Promo 05 (2005)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.